Installation

 

 

 

 


Milan Mazúr: Zmizení dámy (2018)
kurátorka: Lenka Sýkorová
galerie Altánu Klamovka


Milan Mazúr absolvoval slovenskou Fakultu umění Akademie umění v Banské Bystrici Ateliér intermédií (prof. Miroslav Nicz, bakalářský stupeň), dále v magisterském studiu pokračoval na pražské UMPRUM v Ateliéru intermediální konfrontace (prof. Jiří David a doc. Milan Salák. Autor je reprezentant nastupující generace umělců, kteří na pozadí internetu velmi obratně využívají digitální technologie pro vizuální vyjádření svých záměrů. V projektu pro Altán Klamovka vytvořil vizuální síť, která nese jakési poselství. Je v ní ukryta snaha o uchopení kresby v rovinách určitých nánosů plynoucí z dnešního způsobu života. Celková instalace nese prvky ready madu – tedy běžně dostupného odpadu (použité ohňostroje odkazující ke spektáklu západní společnosti, fragment umělého trávníku či „klacky“ z lesa jako symboly přírodního elementu). Současně vzniklá instalace v sobě nese rituální prvky a formou videa odkazuje k novodobým nosičům informací jakými jsou mobilní telefony, tablety, notebooky atd. Proto se středobodem instalace stal funkční tablet. Ten je nutné chápat jako platformu pro pohyblivý obraz – videoart, který nevypráví příběh, ale utvrzuje diváka v atmosféře podivné situace, kterou autor daným dílem nastavil. Milan Mazúr dílo instaloval do prostoru galerie s poukázáním na nánosy současné kultury sdílení jak textových, tak i obrazových informací, jejíchž prostřednictvím si předáváme myšlenky. Divák tak může sledovat určité prvky, které odkazují na platformu webu, která je zdrojem inspirace nejen pro Milana Mazúra, ale celou řadu umělců, kteří touto cestou „serfování“ po síti a přivlastňováním si již hotových obrazů utvářejí svůj mnohdy až kritický pohled na společnost, a to formou vizuálního vyjádření balancujícího na hraně videa, designu či jakési zhmotnělé materie virtuálního prostředí. Na aktuální výstavě autora zajímají možnosti ohýbání videa, a především pak zkoumání prostoru, ve kterém se pohyblivý obraz promítá. Jeho dílo pro galerii se zaměřuje na uchopení kresby, která je ukryta ve výsledné instalaci a nese v sobě na první pohled „neviditelné“, ale pomyslné linie mezi jednotlivými vrstvami myšlenek a dat v instalaci ukryté.



——————– en/


Milan Mazúr: Disappearance of Lady (2018)
Curator of Gallery: Lenka Sýkorová
gallery Klamovka Pavilion.


Milan Mazúr graduated from the Intermedia Studio at the Faculty of Art in Banská Bystrica (prof. Miroslav Nicz, a bachelor’s degree) and continued his master’s studies in the Intermedia Confrontation Studio (prof. Jiří David and doc. Milan Salák) at the Academy of Arts, Architecture & Design in Prague. The author represents the new generation of artists who, using the Internet, very skillfully exploit digital technologies to visually express their ideas. In his project for the Altán Klamovka Gallery, he created a visual network with messages. The network shows his attempts to grasp drawing with certain layers that stem from today’s lifestyle. The entire installation contains ready-made elements – i.e. common waste (used fireworks referring to the spectacle of Western society, a fragment of artificial lawn or “sticks” from the forest symbolizing a natural element). The installation also embodies ritual elements and, in the form of video, refers to modern information media such as mobile phones, tablets, notebooks, etc. This is why a functioning tablet became the centerpiece of the installation. The tablet represents a platform for a motion image – videoart – that does not tell a story but reassures the viewer in the atmosphere of a strange situation that the author set up through his artwork. Milan Mazúr’s artwork in the gallery points out the layers of the current culture of sharing both written and visual information, through which we convey our thoughts. The viewer can thus see certain elements referring to the web platform that is the source of inspiration not only for Milan Mazúr but also for many artists who, by surfing the Internet and appropriating ready-made images, form their own, often critical, view of society in the form of a visual expression balancing on the borderline of video, design or materialized matter of the virtual environment. In his exhibition, the artist is interested in the possibilities of video bending and mostly in examining the space in which the image is projected. His artwork for the gallery focuses on grasping drawing that is hidden in the final installation and at first glance embodies “invisible” yet imaginary lines between the individual layers of thoughts and data hidden in the installation.


 

1

2

4

dym 2 scree

dim 2.00_04_03_07.Still003

dim 2.00_01_03_15.Still004

dim 2.00_

dim 2.00_00_58_01.Still005

3

7

5

6

8

 

 


foto archiv Autor




Ester Geislerová  & Milan Mazúr

Tekutá Materská Láska

(2018)

kurátorka: Terezie Nekvindková

Kabinet T, Zlín – CZ


Installation view


2018_foto_toast_IMG_6021

2018_foto_toast_IMG_6062 2

2018_foto_toast_IMG_60372

2018_foto_toast_IMG_60762

2018_foto_toast_IMG_6199

2018_foto_toast_IMG_6049



Milan Mazúr: Ócuka – NoD, Praha, CZ

Experimental short film, site specific videoprojection, installation view

Kurátor: Pavel Kubesa

Text: Adam Vrbka, Felice Moramarco



_MG_6949

installation view, Light



Rozdíl mezi živými organizmy a neživou hmotou je jistě zřejmý každému. Avšak určit kde přesně leží rozdíl mezi živým a neživým je stále záhadou. “Všechno živoucí se skládá z molekul, které samy o sobě njsou živé”, píše fyzik Steen Rasmussen ve svém příspěvku v Science. Toto tvrzení naprosto zřejmé, ale zároveň je obtížné si ho připustit. To, že se život sestává z neživoucí hmoty a že je pouhým výsledkem uspořádání neživých molekul i stále obtížné psychologicky i kulturně přijmout. Skutečnost, že není žádný rozdíl mezi námi, živýmí bytostmi a zbytkem hmoty která tvoří vesmír ve skutečnosti podkopává veškeré naš nároky na privilegované postavení v kosmu. Pro zkoumání tohoto momentu nestálosti je důležité pochopit kdo jsme, stejně tak změnit naší pozici ve vesmíru více organicky. Tento moment nestálosti mezi živým a neživým, který předchází jejich rozdělení je tím, co teoretici z Cybernetic Culture Research Unit (CCRU) nezívají “neživot”. Neživot je tedy pole potencialit a virtuálních entit, kde všechny součásti přirody koexistují a život se teprve zformuje.


The difference between living beings and nonliving is clear to everyone. However, how this distinction between organic and inorganic occurs is still a mystery. “All life forms are composed of molecules that are not themselves alive”, writes the physicist Steen Rasmussen in an article on Science. This statement is as obvious as difficult to acknowledge. That life emerges from non-living matter and is simply the result of a specific disposition of nonliving molecules is still both psychologically and culturally hard to accept. The fact that there is no ontological difference between us, living beings, and the rest of the matter that constitutes the universe undermines in fact all our pretensions to occupy a privileged position in the cosmos. To investigate this point of indistinction is necessary in order to comprehend who or what we are, as well as to reposition ourselves more organically in the cosmos. This point of indistinction between living and nonliving, which is prior to their separation, is what the theorists of the Cybernetic Culture Research Unit (CCRU) call the “unlife”. The
unlife is therefore a field of potentialities and virtual entities, where all the elements of nature coexist, and life is yet to emerge.

Felice Moramarco


_MG_6932

installation view, video projection




Teaser Ócuka (2018)


 „Čo to znamená? Myslím to meno? Znamená to presně co chceš ty.“

V patnácti letech jsem poprvé napsal a publikoval příběh o útěku z civilizace. O neštěstí jedince, jeho snaze vrátit čas a možná i změnit svůj, i cizí osud.

A právě stejně jako marnost snažení mého hrdiny o návrat času, změnu událostí, a o utopických ideálech z možného útěku do samoty bytí, je i v případě vizuálního snímku Ócuka marná snaha po mé nestrannosti a nezaujatém náhledu na toto dílo vizuálního umělce Milana Mazúra.

Výtvarný počin na pomezí filmového díla a videoartu, mě každopádně opět přivedl do doby mého dospívání a literárního rozpuku. A já si po delší době vzpomněl na krátkou prózu, onu povídku s rozpolceným až rozervaným hrdinou, s nepříliš veselým začátkem a o to neveselejším koncem – smrtí ústřední postavy, která pozbyla veškerou vůli k další osobní existenci.

Dokázala by ve mně Ócuka vyvolat stejný pocit i kdybych onen příběh nikdy nenapsal? Nevím.

Možná, že kdybych četl jiné knihy, psal jiné příběhy a žil jiný život, odnesl bych si z Ócuky dojem zcela odlišný. Dojem ovlivněný například velice silným tématem vody, či vizuálními prvky posouvající snímek až na hranici sci-fi.

Já však nemohu z hlavy zaplašit onu povídku a jasnou osobní rovinu, kterou patrně žádný jiný návštěvník mít nemůže, zkrátka proto, že tuto moji prózu nečetl, a k vnímání Ócuky přistupuje svým vlastním způsobem. Má vlastní hlavu a rozum.

Možná zapeklitost Ócuky a jejího příběhu není tak hluboká, pouze já si onu hloubku uměle vytvářím a dosazuji. Nebo je tomu naopak? Třeba mám stejný problém, jako jedna z postav ve snímku. A to problém, o kterém hovoří již kočka Ócuka v Murakamiho knize, knize která slouží jako inspirační předloha díla, když říká:

„Tvoj problém je, že máš velmi slabý tien. Tvoj tien je jakoby o polovicu svetlejší, než tieny jiných ludí.“

Možná však problém stínu není tak velký, jak se na první pohled zdá. Ócuka totiž v podstatě hovoří o jedinečnosti jedince. O jiném pohledu, kterým vnímá a sleduje svět. Hovoří o jiných závěrech, které ho ještě více odlišují.

Při sledování Ócuky jsem si ověřil jednu zásadní věc. A to, že Milan Mazúr ve svém díle dokáže být velice osobní, konkrétní až palčivý, i ve zdánlivé odosobněné rovině. Autor zvládá jen za pomocí obrazu a zvuku s divákem či návštěvníkem pracovat a přetvářet jej, jako tvárnou hmotu do formy, která mu v konkrétní chvíli připadá patrně nejvhodnější či nejsmysluplnější. Právě proto jsem byl i já přetvářen. Proto jsem se dokázal vrátil do dospívání, ke svému starému textu a možná i dávno zapomenutému snu.

Kdo ví, co však Ócuka provede s Vámi. Vždyť dojem se v různém rozpoložení i prostředí může měnit. Ostatně i ve snímku se říká:

„Ta nádrž mení svoje zloženie, vždy sů iné výsledky.“


Adam Vrbka






Kapitola Ócuka p r o l o g – Multimediálny priestor pre súčasnú kultúru Nástupište 1-12, Topoľčany, SK

2018

curator: Zuzana Godálová

Installation view


Ócuka je mačka. Fiktívna postava z románu slávneho Harukiho Murakamiho, ktorý s obľubou balansuje na hranici snov a reality, existencie a nevysvetliteľnej straty. Aj preto sa stal inšpiráciou rovnomenného projektu ​režiséra Milana Mazúra​.
Ócuka je časozberný projekt. Jeho časti na seba koncepčne nadväzujú podobne ako kapitoly knihy. Namiesto číslovaných strán však vznikajú videoinštalácie vsadené do originálneho priestoru galérie. V Topoľčanoch predstavuje Milan Mazúr poslednú z kapitol, paradoxne nesúcu názov Prológ.
V snímke Mazúr konfrontuje diváka s fenoménom zmeny a následného prispôsobovania, ktorá na jednej strane vyvoláva očakávania a na druhej je bytostne stiesňujúca. Adaptáciu na nové prostredie komunikuje metaforou hniezdiacich vtákov. Príbeh o Nigelovi je obrazovým stvárnením straty prirodzeného domova, ktoré tematicky, zvukovo i vizuálne korešponduje s priestorom autobusovej stanice. Mazúr sa hrá s logikou narácie, strihá ju a necháva diváka vstupovať z obrazu do obrazu. Vo výsledku však stále ide o jeden a ten istý príbeh.


DSC_4544





 

n0 way – Hot Dock gallery, Bratislava, SK

2018

curator: Viktor Čech

foto: Leontína Berková


The present-day consumerist aesthetic of our material culture is constantly tempting us with its captivating glow. Being both simultaneously glistening and plush, it is not unlike the surface of an intoxicating beverage. Nevertheless, beneath this surface we can often sense the contours of something menacing; it seems that what we are trying to hide under this enchanting veil could be the symptoms of a crisis.

This spectre of our ever-consuming yet suppressed anxiety, which is constantly digesting the seemingly never-ending stream of pleasurable instigations. It is with this same impetus – reflecting today’s specific existential situation – that Michal Mazur reflects within his video and installation work.

Mazúr’s non-linear fragmented narratives are built up from recycled and original visual and material stimuli that unmask the interlaced trap of our lives, where we are continually being torn between anxiety and gratification. It reveals us as prisoners in the constantly accelerating, systematic consumerism of late capitalism.


_MGL4928


Současná konzumní estetika naší materiální kultury nás neustále svádí svou podmanivou uhlazeností, která je současně jiskřivá i hebká, podobně jako hladina nějakého omamného moku. Pod tímto povrchem však často zahlédneme či ucítíme kontury něčeho znepokojujícího. Něčeho, co může být symptomy krize, kterou se za touto naše smysly okouzlující blánou snažíme skrývat. Je jí pořád nás stravující ale potlačovaná úzkost, jež neustále pohlcuje onen zdánlivě neomezený proud slast stimulujících konzumních podnětů. Přesně s tímto momentem, odrážejícím dnešní specifickou existencionální situaci, pracuje ve své tvorbě zahrnující videa i s nimi propojené instalace Milan Mazúr. Jím vytvořené či recyklované vizuální a materiálové podněty se spojují do nelineárního fragmentalizovaného narativu. Ten odhaluje onu zacyklenou past, v níž se nacházejí na hraně mezi úzkostí a slastí naše životy, uvězněné v ní neustále systémově akcelerovaným konzumem pozdního kapitalismu.


_MGL4965


Pokud bych měl u dosavadní tvorby Milana Mazúra vyzdvihnout dva její typické rysy, určitě by to na jedné straně byla velice podmanivá a delikátní vizuální řeč, poučená filmovým obrazem i kulturou internetových videí, na straně opačné, však také neméně intenzivní sociální citlivost, která se nezastavuje u pouhých explicitních sloganů a spíše odhaluje to podstatné prostřednictvím samotného vizuálního rozměru autorova díla. Zájem umělce o vztah spektakularity pohyblivého obrazu, formálně zakódovaných narativních struktur a lidské tělesnosti se pojí se hrou s ambivalentní smyslovou dráždivostí konzumních materiality. To se v případě novějších autorových prací projevilo i ve stále častější konfrontaci videí s předmětnými instalacemi, často srůstajícími do větších, spíše intuitivně provázaných celků. Autorův vlastní pohled na tento svět, definovaný objektivem jeho kamery se mísí v postprodukčním procesu s vizuální lavinou internetových videí a s manipulací s hmotnými fragmenty spotřební reality.


_MGL4971


TEXT:Viktor Čech




Midasův dotyk

Oblastní galerie v Liberci

group exhibition


Midas byl podle řeckých bájí král, jehož dotyk proměňoval vše ve zlato. Výstavu současného umění s názvem Midasův dotyk, připravil kurátor Viktor Čech a představí se na ní umělci Natália Trejbalová (Itálie), Milan Mazúr, Zuzana Žabková (oba Slovensko), Andrea Mikysková, Antonín Jirát, Iryna Zakharová a Ivana Pavlíčková (všichni Česká republika).


Virtuální extenze našich těl jsou dnes nevyhnutelnou součástí naší každodenní reality. Ať již se jedná o interface mobilních telefonů, sociálních sítí či počítačových her. Performativita se kterou se vztahujeme k reálnému prostoru věcí kolem nás, pronikla prostřednictvím vizuálních interface i na druhou stranu zrcadla, do světa, jenž byl dřív jen obrazovou reprezentací toho našeho. Kdysi byl obraz iluzí nebo autonomní formou, dnes je heterotopní zónou, která je pro nás zde i tam. Fetiše, jimiž se v konzumní kultuře staly její produkty a libidózní hra s potěšením z fyzického kontaktu s nimi, se přenesly i do virtuálního prostoru. Naše tužby jsou nám stejně tak blízké i vždy se vzdalující. Tato estetická past dnes fascinuje i celou řadu umělců mladší generace, kteří se k ní často vyjadřují právě vizuální řečí, jež je s ní provázaná. Tento projekt představí výběr současné tvorby, která se zaměřuje právě na onu dvojznačnou roli dnešního lidského těla, kterou v této „hře“ zaujímá.

curator: Viktor Čech

 


 

Exhibiting artists:

Natália Trejbalová, Zuzana Žabková, Iryna Zakharova, Milan Mazúr, Antonín Jirát,

Ivana Pavlíčková, Andrea Mikysková

Curator:

Viktor Čech

Venue:

The Regional Art Gallery Liberec, Liberec, Czech Republic

The virtual extensions of our bodies are today an inevitable part of our everyday

reality. Whether it is a mobile phone, social networking, or a computer game interface.

The way we approach the real space of things around us has penetrated through the

visual interface to the other side of the mirror, into the world that was before just

a pictorial representation of ours. Once, it was an illusion or an autonomous form,

today it is a heterotopic zone that is for us both here and there. Fetishes of consumer

culture and a libidious game with the pleasure of physical contact have also been

transferred to the virtual space. Our desires are to us as close as they are distant. This

aesthetic trap is today fascinating for many of the younger generation of artists, who

often express themselves with a visual language that is inspired by it. This project

presents a selection of works that focus on the ambiguous role of the contemporary

human body in this “game”.

 

 

 

 

paradoxical happiness 2

 

3_K7A9934

 

3_K7A9927

 

3_K7A9931

 

3_K7A9865

 

3_K7A9860

 

3_K7A9925

 

3_K7A9921

photo: Antonín Jirát



 

 

 

 

kapitola ÓCUKA – epilog

curator Veronika Zajačiková

Video NoD, Praha CZ, 2017



Projekt Ócuka je časově sběrným projektem, jehož různé podoby budou vznikat v průběhu roku 2018. Jednotlivé části na sebe navazují a vznikají jako kapitoly knihy. Tematicky zachovávají koncepční linku s hlavními motivy jako spánek, určitý nepokoj, konzum či hedonismus. Vizuální podoba jednotlivých celků se mění zasazením do konkrétního galerijní prostředí.

Ócuka je fiktivní ”postava” z románu Harukiho Murakamiho.

Základem projektu je řada tematických videí doplněných site specific videem natočeným v místě konkrétní galerie – nyní v galerii Video NoD. V krátkém videu se daný prostor stane filmovým prostředím a získá zcela nový charakter. S takto koncepčně transformovaným prostředím budou z dalších krátkých videí určitým způsobem komunikovat zpomalené lidské postavy.

Jedním z ústředních videí je Night travel, které reaguje na událost, kdy se ztratil let Malaysia Airlines 370 a dosud nebylo objasněno co za udalostí stálo. Noční let, noční spánek, pohodlná sedadla, příjemný personál, pocit relaxu – to jsou spojení, které jsou ve videu zobrazené. Za tímto vizuálem je ale událost, která mění charakter viděného.



CZ/
„Tvůj problém podle mě je, že máš moc slabej stín. Pozoruju to od první chvíle co jsem tě viděl: tvůj stín je o dobrou polovičku světlejší než stíny jinejch lidí.“ „Ano?“

„Já už jsem člověka s takovým stínem jednou viděl.“

Pan Nakata trochu pootevřel ústa a zadíval se na Ócuku. „Ráčíte tím myslet že jste už viděl člověka jako je Nakata?“

„Jo, kamaráde. Takže mě ani tolik nepřekvapilo, že dovedeš mluvit.“

„A kdypak se to prosím vás stalo?“

„Už dávno. Ještě když jsem byl mladej. Ale neřeknu ti, jak se ten člověk jmenoval, ani kde to bylo, a v kolik hodin. Jak už jsem řek, na to kočka paměť nemá.“ „Ano?“

„Pamatuju se jen, že i jemu jako by se půl stínu někam zatoulalo. Jeho stín byl stejně vybledlej jako tvůj.“

Kafka na pobřeží / Haruki Murakami



Projekt Ócuka je časově sběrným projektem, jehož různé podoby budou vznikat v průběhu roku 2017 a vyvrcholí na začátku roku 2018. Jednotlivé části na sebe navazují a vznikají
jako kapitoly knihy. Tématicky zachovávají koncepční linku s hlavními motivy jako spánek, určitý nepokoj, konzum či hedonismus. Vizuální podoba jednotlivých celků se mění zasazením do konkrétního galerijního prostředí.

Základem projektu je řada tématických videí doplněných site specific videem natočeným v místě konkrétní galerie – nyní v galerii Video NoD. V krátkém videu se daný prostor stane filmovým prostředím a získá zcela nový charakter. S takto koncepčně transformovaným prostředím budou z dalších krátkých videí určitým způsobem komunikovat zpomalené lidské postavy.

Jedním z ústředních videí je Night travel, které reaguje na událost, kdy se ztratil let Malaysia Airlines 370 a dosud nebylo objasněno co za udalostí stálo. Noční let, noční spánek, pohodlná sedadla, příjemný personál, pocit relaxu – to jsou spojení, které jsou ve videu zobrazené. Za tímto vizuálem je ale událost, která mění charakter viděného.

Autor ve svém projektu podvědomě reflektuje ožehavé téma, kterým je problematika spojená s migrací a uprchlíky, s vyhoštěním a s ním spojeným pocitem absolutní nejistoty. To bylo například jedno ze stěžejních témat letošní přehlídky výtvarného umění Dokumenta v německém Kasselu.



EN/

“Your problem is that your shadow is a
bit-how should I put it? Faint. I thought this the rst time I laid eyes on you, that the shadow you cast on the ground is only half as dark as that of ordinary people.”

“I see….”
“I ran across another person like that once.” Mouth slightly ajar, Nakata stared at Otsuka.

“You mean you saw somebody like Nakata?” “Yes, I did. That’s why I wasn’t so surprised

that you could talk to cats.”

“When was that?”

“A long time ago, when I was still a youngster. But I can’t remember the details – the person’s face or name or where and when we met.
As I said before, cats don’t have that sort of memory.”

“I see.”

“That person’s shadow, too, looked like half of it had gotten separated from him. It was as faint as yours.”

“I see.”

“What I think is this: You should give up looking for lost cats and start searching for the other half of your shadow.”

Haruki Murakami / Kafka on the shore



The Ócuka project is a time-based project.
It will be created step by step in 2017 and
will culminate in the beginning of 2018. The individual parts of project link to each other and emerge as the chapters of the book. Thematically maintains a conceptual line with the main topics such as sleep, unrest, consume, or hedonism is. The visual appearance of individual units varies with a particular gallery environment.

The basis of the project is a series of thematic videos complemented by site specific video filmed in the guest gallery space – now
in the Video NoD gallery. In a short video, site specific space becomes a lm environment with new character. Such a conceptually transformed environment, slow-motion human figures will communicate from other short videos in some way.
One of the central videos Night travel responds to the world’s greatest aviation mystery when MALAYSIA Airlines Flight MH370 disappeared without a trace flying from Kuala Lumpur in Malaysia to Beijing, China in March, 2014.
Night flight, night sleep, comfortable seats, friendly staff , relax mode. But behind this all
is an unexpected moment that changes the character of the seen.
Milan Mazúr in his project Ócuka Chapter – Epilog, subconsciously reflects the theme
of migration and refugees. A feeling of deportation and of absolute doubts. It was, for example, one of the key themes of art show Documenta in Kassel, Germany (2017).


text Veronika Zajačiková



_MG_3920

22

1

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nultá generace, group exhibition, curator Adam Vrbka

Jihlava, CZ, 2017


Milan Mazúr je na Nulté generaci solitérním členem, přesto svým dílem výstavu symbolicky propojuje. Od ostatních umělců se liší formou svého výtvarného projevu. Jeho hlavním zaměřením je videoart a prostorové video instalace. Vystudoval bakalářské studium v ateliéru Intermédia u Miroslava Nicze na Akadémii Umeni v Banskej Bystrici. Navazující magisterské studium absolvoval v ateliéru Intermediální konfrontace u Jiřího Davida a Milana Saláka na UMPRUM. V roce 2012 získal cenu Ex aequo za film PAST na mezinárodním festivalu experimentálního filmu a digitálního umění v Bratislavě.

Milan vždy řeší své výtvarné výstupy komplexně. Jeho videa jsou zaměřena poměrně kriticky k současné společnosti, jsou konstruovány experimentální formou práce s obrazem a často vyvolávají pocit neurčitosti a stísněnosti. Síla jeho videa je také umocněna specifickou instalací prostoru, kde je video prezentováno. Nemůžeme jej řadit k videoartistům starších generací, protože má díky technologickému pokroku možnost vytvářet digitální výstupy dle svých představ – bez kompromisů, kazů, šumů a dalších obrazových “nedostatků”. Preciznost a ona dokonalost výstupu vyčleňuje Milana z obecných kruhů české či slovenské videoartové scény.

Pro festival Nultá generace chystá autor site-specific instalaci, ve které pracuje se symbolem nuly. Tento téměř deseti minutový film kombinuje zdánlivě nesourodé prvky řízených automobilových haváriích a kvalitního odpočinku. Nejsou to však jediné motivy v obraze k nalezení. Vyčnívá určitá absurdita vycházející z neobvyklých záběrů dokumentujících běžné situace, podivného prostředí, nebo z násilné kombinace rozličných motivů. Společně s vynikajícím střihem a expresivním zvukovým podkladem je divákovi umožněn silný zážitek.

 

text: Adam Vrbka


IMG_3425IIm

nod plagat0

_MG_3457Im









Kdo si dá feat.?, group exhibition, curator Jana Baierová

Galerie Buňka, Ústí nad Labem, CZ, 2017


Experimentální setkání čtyř notujících si agregátů
Progresivní lyrismus bez hesel za mír
Bolest ucha v kulisách ohně

Milan Mazúr
Edosh Ptakz
Dominik Styk
Marie Vařeková

design Matúš Buranovský

 

Dionýsie současnosti o ohni, který s pokorou vyčkává na první
fatální déšť. Kryptomanifest ve stylově nevyhraněné, zmateně přelomové post-post-době, ve které tradiční konceptuální tendence mizí v odpadní trubce i s pisoárem.
Pražská čtveřice ve složení Milan Mazúr (absolvent Intermediální konfrontace, UMPRUM), Edosh Ptakz (PdF, UK), Marie Vařeková a Dominik Styk (scénografie, KALD DAMU) představuje lyrický angažovaný lament, jehož obsah zůstává za hranicí verbální exprese. Bolest v uších z vrčení agregátu, posedlost pohledu v kulisách ohně. “Oheň je privilegovaný jev, spolu s teplem dává odpovědi na otázky z nejrůznějších oblastí. Oheň je ultra-živý. Je v našem nejhlubším nitru i všude ve světě. Vystupuje z hlubin substance a plane jako láska.” tvrdí Baston Bachelard v knize Psychoanalýza ohně (1994).
Ústředním motivem vernisáže je živá akce na pomezí divadla, performance a kolektivní sociálně lyrické manifestace: Angažovanost bez lyrismu přestává být poezií, je agitační a propagandistická! Soudobé procesy lze reflektovat jen skrze propojení racionality s iracionálnem! Skutečná angažovanost vyžaduje malé každodenní činy!


unnamed-2

IMG_3056I

IMG_3080I

IMG_3036

_MG_2989I

IMG_3025









The File: Paradoxical Happiness 2

Dub 39, Praha – CZ, 2017

cooperation: O generace, wolfgang

HD video, 3 channel, Site-specific projection


wall dub 39 mensie




Milan Mazúr: Paradoxical Happiness, solo exhibition, curator Viktor Čech

Youth Gallery, SK, 2017

video, Site-specific installation, sound.


Francouzský sociolog a filozof Gilles Lipovetsky označil situaci současné společnosti, v níž se za horečnatou hyperkonzumní mánií vynořuje čím dál tím zřejmější úzkost spjatá s rozkladem hodnot občanské společnosti a rozevírajících se sociálních nůžek, za „civilizaci paradoxního štěstí“.  Jedinec je v ní vržen do víru hédonického hýření, které svým širokým spektrem nabízených slastí nemá  v historii obdoby. Zdánlivá možnost neomezené volby a nekonečného výběru nahrazuje v čím dál větší míře skutečnou občanskou svobodu jednotlivce. Pocit zadostiučinění a seberealizace se v takové záplavě podnětů vytrácí a nahrazují jej pocity frustrace a neklidu. S nimi spojená úzkost vede k pocitu osobního i společenského ohrožení.


Současný konzument masové kultury pobývá ve světě, kde mizí rozdíl mezi předmětným a virtuálním, což se týká i těla jeho samotného, které svými datovými chapadly přesahuje daleko do digitálního prostoru za obrazovkou. Neurotické těkání po tomto quasi-materiálním světě je spojené s objektivizací sebe samého, tedy vnímání svého těla jako dalšího předmětu, či součtu předmětů. Vlastně někdy už ani nevíme kde končí naše tělo a začíná svět věcí kolem nás. Stáváme se jeho součástí, stejně jako řada věcí začíná čím dál víc fungovat nezávisle na nás (ať již to jsou pokroky v oblasti AI či rozvoj tzv. internetu věcí). Tato ztráta hranic a jasné role či identity jen dále přispívá k oné všudypřítomné úzkosti.


Řadu z důsledků výše zmíněných jevů můžeme sledovat i v tvorbě Milana Mazúra, jehož výstava v Nitře je pojmenována právě podle onoho Lipovetského termínu. Mazúr je ve svých videích a instalacích reflektuje prizmatem vizuální kultury, jako je řeč filmové tvorby či předmětnými situacemi, vycházejícími z materiální podstaty naší civilizace. Jedno z prezentovaných videí je nazváno Myokymie, tedy samovolné těkání svalů, často způsobené například úzkostnými stavy. Tyto pod povrchem uhlazené estetiky naší materiální kultury se projevující příznaky krize se ve vizuálních i narativních odkazech vinou celou výstavní prezentací. Pocit bezpečí a klidu návštěvníka galerijního prostoru, unikajícího do estetického prožitku, se na této výstavě rovněž může stát tím, jak je nám zde připomínána ona skrytá úzkost, poněkud paradoxním.



The French sociologist and philosopher Gilles Lipovetsky described today’s society – characterised by a feverish hyperconsumer mania followed by a growing anxiety that reflects upon the decline of social values and the ever-growing social gaps as ”a civilisation of paradoxical happiness”. An individual is thrown into a hedonic swirl of revelry with the widest selection of pleasures in human history. The seemingly unlimited choice and ever-changing selection tend to compensate for a true civil liberty of an individual. The feelings of satisfaction and self-realisation tend to disappear in such a wide range of stimuli and they are replaced with frustration and anxiety. These are accompanied by apprehension that leads to the feeling of a personal and social endangerment.


Today’s consumer of mass culture lives in a world that deletes the boarders between the actual and virtual environments. This is also the case of a consumer’s body that spreads  its digital tentacles deep into the digital space behind the screen. The neurotic lust for this quasi-material world is related to the objectifying of ourselves, seeing our own body as an object or a series of objects. Sometimes we do not even know where our body ends  and the rest of the world begins. We become a part of it just as well as other things start to work very well regardless of us (whether it’s the progress in AI or the so-called internet of things). This loss of borders and clear roles of identities just adds to the overall feeling of anxiety.


A number of results of the phenomena mentioned above can be seen in the work of Milan Mazúr whose exhibition in Nitra is named after Lipovetsky’s term. Mazúr’s videos and installations use the prisms of visual culture like motion pictures or objective situations that are based on the material core of our civilization. One of the presented videos is called Myokymia, an involuntary quivering of muscles, often caused by anxiety. These seemingly smooth aesthetics of our material culture with undeniable signs of crisis are visually and narratively represented in the messages that are spread along the whole presentation. The feeling of safety and peace the gallery visitor experiences while looking for an aesthetic experience can also become paradoxical considering the hidden anxiety the exhibition insunuates.


Viktor Čech



para27

para4

_MG_2291

para14

_MG_2341

NXSNNS

para16

_MG_2203

para11

xxx

para8






PAF, Festival of Film Animation and Contemporary Art, Jiné Vize SK, group exhibition, curator Martin Kaňuch, foto by Marcel Skyba

Olomouc, CZ, 2016

Film Hall

 

 

Independent Photographer

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

The Offense of Things, move or be moved by some thing rather than oneself, group exhibition, curator Viktor Čech

Galerie Emila Filly, Ústí and Labem, CZ, 2016

HD video, installation, sound.


Pohybujeme se ve světe vecí. To je časté téma poslední doby. Současně však stále zůstává těžké definovat, co vlastně věc je. Do jaké míry se jedná o produkt, materiál či fyzikální jev. Nezanedbatelnou roli hraje i otázka sítí vztahů, ve kterých týto věci „fungují”. Jako předměty jsou v naší kultuře často chápaná i sama naše těla. A to ne jako celky, ale jako součet menších, navzájem se vázajících částí. Naše údy a orgány jsou předměty vyžadující obdobnou péči jako předměty kolem nás, které používáme.


We move in the world of things. It is a frequent topic of recent times. At the same time, however, it still remains difficult to define what actually is a thing. To what extent it is a product, material or physical phenomenon. The significant role plays the question of the relations network in which these things “work”. Our bodies are often in our culture understood as things. And not as a whole but as the sum of smaller, mutually binding parts. Our limbs and organs are objects that require similar care as objects around us that we use.


ggg

 

vvv

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Myokymia, diploma project

Academy of Arts Architecture and design in Prague, 2016

HD video, installation, sound.


Myokymia is the latin translation of “wince in the eye”. This name is a starting point of how to interpret this movie. The plot is situated in the area of emerging residential area, in which prevails mysterious game between characters and spaces. The viewer is left uncertain from the beginning


 

_mg_5658

 

img_5681

 

NVJFNVNFJVNXFJV

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

El Hombre Invisible, Richard Čecho & Milan Mazúr, group exhibition, curator Dávid Koronczi

Priestor, platform for contemporary art, Lučenec, SK, 2015

HD video, Site-specific installation, performance, sound.

 

 

Dôvodom, prečo sme intuitívne siahli po tomto názve je samotná pohnútka umelcov, ostať v tieni. Samozrejme, metaforicky. Keďže názov pôsobí v našich zemepisných šírkach exoticky, môžeme ho prijať, ako odľahčenie, pokus o ironizáciu či možno filmovú atmosféru, ktorá sa do výstavy chtiac nechtiac vnára.

Spoločným výstavným dielom El Hombre Invisible obaja umelci pokračujú v plavbe “vo vodách tajomna”, pre oboch dobre známych. V dielach oboch autorov totiž často nachádzame analyzovanú tému až niekde hlboko, formálna stránka týchto realizácií nás obvykle zaujíma práve pre túto mystičnosť.

V PRIESTORE sa umelci rozhodli pracovať miesto-špecificky a vytvorili tak dielo ušité priamo pre kontext našej galérie. Ich dielo “prerastá” výstavnú miestnosť a pozýva návštevníka priamo “do seba”. Nevieme s určitosťou povedať, či autormi vytvorená scéna nastavuje situáciu niekam do detskej izby, alebo do skladu spotrebného materiálu, či dokonca do snového “doupě” niektorého z literárnych postáv, vyššie zmienených. Faktom ostáva, že umelci zásadným spôsobom zmenili kontext galérie na akúsi divadelnú scénu, súčasťou ktorej sa stane každý, kto sa poddá hre.

Dielo azda otvára mnohé otázky týkajúce sa pravdy, obsahu skutočností i vecí okolo nás, dotýka sa témy detstva, možno dokonca miestami pôsobí na oboch umelcov autoterapeuticky. Dospeli a hľadajú ten správny obsah ich budúceho počínania? Očakávajú azda od nás, aby sme dospeli? Či naopak chcú, aby sme sa vrátili do čias čírej imaginácie, detskej naivity a našu aktuálnu súčasnosť prežili týmito očami?

Celú pravdu sa nedozvieme, zrejme neexistuje. je to na nás, návštevníkoch, aby sme si dopovedali príbeh. Faktom ostáva zásadná vodiaca linka výstavy a tou je potlačenie ega oboch umelcov, schovaných niekde v pozadí, ktorí publiku ponúkajú v prvom rade nevšedný priestor, vizuálny i pocitový zážitok, ktorý môže napomôcť k úvahám v hlavách nás všetkých, ktorí dielo prežívame. Čecho a Mazúr ostávajú v pozadí a ako dvaja Hombres Invisibles ťahajú fiktívnymi nitkami a niečo nám naznačujú. Každý z nás si môže vybrať vlastný príbeh.

 

The reason why we intuitively choosed this title is the very motive of artists: stay in the shade. Of course, metaphorically. As the name feels exotic in our latitudes, we can take it as relief, attempted mockery or perhaps a film atmosphere, which is including to the exhibition anyway.

With oint exhibition work El Hombre Invisible both artists proceed sailing “in the waters of mystery”, for both well known. Analyzed topic is often found in the works of both authors somewhere deep, the formal side of these implementations usually interests just because the mystique.

In PRIESTOR, the artists decided to work site-specific to create a work more tailored directly to our gallery context. Their work “outgrows” the exhibition hall and invites visitor directly “to each other”. We can not say with certainty whether the authors created stage sets situation somewhere in the nursery, or to the supplies store or even to dream “lair” of one of the literary figures mentioned above. The fact is that artists fundamentally changed the context of the gallery on a kind of theatrical scenery, part of which happens to anyone who gives in the game.
Perhaps work opens many questions regarding the truth content of the facts and the things around us, touches on themes of childhood, perhaps even slightly it applied to both artists autotherapeutically. Adults and looking for the right content of their next actions? Perhaps they are expecting from us to come to the times of sheer imagination, child naivety and our current present live through these eyes?

We will never know the whole truth, obviously it doesn’t exist. It’s up to us visitors, to finish the story. The fact is fundamental guiding line in exhibitions and that is the suppression of ego of both artists, hidden somewhere in the background, who offered the audience in the first place extraordinary space, visual and emotional experience that can help to think in minds of all of us, who experienced the woek. Čecho and Mazúr remain in the background as two Hombres Invisibles pull the fictitious strings and suggesting something. Each of us can choose his own story.

 

 

Kurátor / Dávid Koronczi

 

 

 

 

bvvhh

 

2

 

fffffff

xsx   45

nvnvn

hfhfhf

nnn

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hala, group exhibition, Trenčín, SK, 2015.

HD video, sound.

 

 

mh-2

 

 

 

 

 

 

Prostory Narace, group exhibition, curator Viktor Čech, Caroline Krzyszton

NoD, Praha, CZ, 2014

HD video, sound.

 

 

prostory-narace-c-karolina-fabianova-6

 

 

Idea výstavy vychází z jistých společných tendencí u řady děl, která stojí na hraně instalačního umění, procesuálních pozůstatků a ohledávání narativních struktur. Divák se zde stává aktivní spojnicí – čtenářem fragmentálního textu, který se snaží složit do pro něj smysluplného celku. Dílo samo, či alespoň struktura znaků, jež ho tvoří, se stává scénou pro děj – stojí vlastně mezi narativitou textu a mimezí divadla.

The idea of the exhibition is based on certain common tendencies in a number of works, that stand on the edge of installation art, processional remains and narrative structures exploring. The spectator here becomes active connecting line – the reader of fragmented text, which he tries to put together to a meaningful whole. The work itself, or at least the structure of characters that creates it, becomes the scene of action – stands between the narrative text and mimesis theater.

 

kurátor / Viktor Čech